Seriál Neprávem zapomenuté ženy: Napsala řadu knížek i her, ale mezinárodní věhlas jí přinesly až autobiografické vzpomínky Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou, které v češtině vyšly poprvé v roce 1997. Jako mimořádně vnímavá osobnost v nich prozradila nejen hluboký vztah ke svým kořenům.
Elena Lacková, významná slovenská spisovatelka, se narodila 22. března 1921 ve Veľkém Šariši jako třetí z deseti dětí. Její rodiče ji pojmenovali Ilona, ale později se pro literární činnost rozhodla používat pseudonym Elena. V jejích dílech se odráží nejen její osobní příběh, ale i širší témata, jako je romský holocaust a uznání romštiny jako samostatného jazyka.
Osobní příběh a kořeny
Elena ve svých autobiografických vzpomínkách „Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou“, které poprvé vyšly v češtině v roce 1997, sdílí hluboké emocionální prožitky ze svého dětství. V knize se zamýšlí nad svým vztahem k romské kultuře a historii, což jí přineslo mezinárodní uznání. Přestože napsala řadu knih a her, právě tyto vzpomínky jí zajistily místo v literárním světě.
V jednom ze svých vyprávění se zamýšlí nad reakcí své matky na její tmavou pokožku, což ilustruje složitost identit a předsudků, kterým čelila. „Když to dítě je tak strašně černý,“ lamentovala matka, zatímco tchyně ji uklidňovala slovy: „A co bys chtěla? Je to přece cikánský dítě!“ Tato slova ukazují na historické a kulturní napětí, s nímž se Lacková musela vyrovnat.
Příběh rodičů a historické kontexty
Rodiče Lackové měli fascinující a dramatický příběh. Její matka Marie, narozená v roce 1900 ve Varšavě, byla sirotek vychovávaný strýcem, který musel narukovat do armády během první světové války. Její vzpomínky na dětství jsou plné bolesti a ztráty, když vzpomíná na poslední okamžiky se strýcem, který jí dal do péče rodný list a pár zlatých mincí, než odešel do války. „Možná se ještě uvidíme a možná že ne,“ řekl jí, což se ukázalo jako osudové slova.
Marie se dostala do sirotčince, odkud byla evakuována do Moskvy, kde se setkala s Mikulášem, Eleniným otcem. Mikuláš, muzikant ze Slovenska, se dostal do zajetí a rozhodl se, že se vyhne boji. Jejich příběh lásky začal na svatbě kamarádky, kde Mikuláš hrál na housle, a rozhodl se, že Marii získá. Jeho neobvyklé metody, jak se dostat k ní, včetně schovávání se pod postelí, ukazují na vášeň a odhodlání, které je spojovalo.
Po revoluci v roce 1917 se rodina vrátila na Slovensko, kde Marie objevila, že Mikuláš měl z předchozího manželství dvě dcery, které nikdy neviděl. Navíc se dozvěděla, že je Rom, a nikoli doktor, jak jí tvrdil. Tyto odhalení přidávají další vrstvu složitosti do jejich rodinného příběhu a ukazují, jak historické okolnosti formovaly životy jednotlivců.
Elena Lacková se stala nejen svědkem, ale také hlasem pro romskou komunitu, která čelila mnoha výzvám. Její literární odkaz zůstává důležitým příspěvkem k porozumění romské kultuře a historii, a to jak na Slovensku, tak i v širším evropském kontextu.
