Filmové natáčení je proces, kdy se nápad mění v obraz, slova v emoce a herci v postavy. To všechno má upoutat diváka. A ten se neptá, co všechno se za hotovým snímkem skrývá. Za každou scénou, která na plátně či obrazovce působí přirozeně, je často ukryta řada vyjednávání, kompromisů, přem.
Jak režisér Jiří Menzel přesvědčil herce Rudolfa Hrušínského k vodě
Filmové natáčení je fascinující proces, při kterém se nápady mění na obrazy, slova na emoce a herci na postavy. Každá scéna, která se na plátně jeví přirozeně, často skrývá za sebou složité vyjednávání a kreativní boje. Mezi režisérem a hercem se vytváří pracovní vztah, který je zároveň dialogem dvou tvůrčích světů, které se snaží najít společnou řeč.
Režiséři mají svou vizi, chtějí, aby každý pohyb, pohled i gesto odpovídaly jejich představě o příběhu. Na druhé straně herci přinášejí do procesu svou gestikulaci, hlas a osobnost, ale také své názory, obavy a limity. Někdy se stane, že tyto osobní hranice herců narazí na požadavky scénáře, a tehdy přichází na řadu skutečné umění režiséra: motivovat, přesvědčit a přizpůsobit se tak, aby výsledek působil autenticky a vztahy na place zůstaly korektní.
Umění kompromisu na filmovém placu
Existují situace, kdy se herci postaví do výzvy, která je pro ně nepříjemná. Například herec, který se bojí výšek, může být požádán, aby stál na skalním útesu, nebo herec, který se štítí zvířat, musí hladit kočku. V takových chvílích se režisér musí stát psychologem, diplomatem a někdy dokonce i kouzelníkem. Jeho úkolem je najít způsob, jak sladit svou vizi s možnostmi vybraného herce.
Jedním z nejznámějších příkladů takového režijního umění je příběh režiséra Jiřího Menzela a herce Rudolfa Hrušínského. Hrušínský byl známý jako vynikající herec, ale také jako vášnivý rybář. Přesto se však vodě vyhýbal, protože nebyl dobrý plavec. Jiří Menzel potřeboval, aby Hrušínský hrál postavu, která se nachází ve vodě, což vyžadovalo velkou dávku přesvědčování.
Film, o kterém mluvíme, je Rozmarné léto, natočený v roce 1967 podle knihy Vladislava Vančury. V této komedii Hrušínský hraje majitele a plavčíka říčních lázní pana Důru. Památná hláška „Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným…“ se stala jednou z nejznámějších vět v české kinematografii a byla pronášena právě ve vodě.
Dalším zajímavým faktem je, že do filmu byl obsazen také Vlastimil Brodský, který se vody bál ještě více než Hrušínský. Dostat oba herce do vody vyžadovalo od Menzela velkou mazanost a diplomacii. Menzel později prohlásil, že jeho největším režijním úspěchem bylo právě to, že dokázal oba herce přesvědčit, aby se do vody dostali.
Rudolf Hrušínský, ačkoliv se vodě vyhýbal, měl také své osobní slabosti. Například byl známý tím, že si rád pohrával se ženami, což vedlo k několika komickým situacím. V jednom případě dokonce vyvolal konflikt se svým přítelem Josefem Kemrem, když mu v žertu plácl ženu po zadku, což Kemr jako věřící katolík neunesl a došlo k potyčce.
Další historka z Hrušínského života ukazuje jeho nezvykle uvolněný přístup k životu. Když měl třetí infarkt, řidič sanitky, který ho vezl do nemocnice, byl zděšený, když zjistil, že Hrušínský si v sanitce v klidu kouří cigaretu, zatímco se snažil dostat do nemocnice.
Tento příběh o Jiřím Menzelovi a Rudolfu Hrušínském ukazuje, jak důležitá je schopnost režiséra pracovat s herci a najít cestu k jejich maximálnímu výkonu, i když se to zdá být obtížné. Takové momenty často vedou k nejpamátnějším scénám v historii filmu.
